Noc byla velice chladná, jen asi 7 °C. Dlouho se mi nedařilo usnout. Zabral jsem asi až okolo 3. ráno, přesto jsem se probudil už v 8:45. Zato se mi zdál zajímavý sen:

Sen

Zničehonic jsem dojel do Řecka na Lefkádu. Ocitl jsem v jakémsi útulném mobilheimu, ale klidně to mohl být vagón. Hned jsem se šel projít po okolí a strašně se mi tam líbilo. Došel jsem do nějaké suché, teplé a pěkně ve dřevu vyvedené jeskyně. Byl tam takový sympatický, malý dědeček a jeho mladá žena nebo dcera. Té jsem viděl jen na záda, protože něco vařila. Přišel jsem zrovna ve chvíli, kdy jí podával nůž tak, že ho vrhl na kredenc vedle její hlavy, kde se se zadrnčením zapíchl. Ženu to nijak nepřekvapilo, ani se nepodívala, hmátla po noži a pokračovala krájením přísad. Dědečka jsem se zeptal, jestli tu bydlí. Zadíval se na mě a odpověděl "Ne?! Ty jsi zrovna přijel, ne?". Vyšel jsem ven, protože jsem si uvědomil, že jsem vlezl nepozván k někomu domů. Venku byla jedna polovina oblohy noční, plná hvězd, a lidé si nosili křesílka, aby se na ně mohli spokojeně dívat. Druhá strana oblohy byla denní a po obloze pluly karmínová oblaka. Ta barva mě uchvacovala. Prohlédl jsem si ještě jednu jeskyni s dlouhou, zakřivenou chodbou. Bylo tam světlo, i když žádné lampy nebyly vidět. Na zemi byla dřevěná podlaha. Zajímavé bylo, že když jsem naklonil hlavu, abych viděl to zatáčky, celá chodba se v ostrých úhlech zakřivila. Naklonil-li jsem hlavu na druhou stranu, chodba se zase přeskládala, tentokrát v opačném směru. Těžko se to popisuje.

Válel jsem se až do 10:45, protože venku byla svinská zima. Já stál navíc ve stínu. Teplota byla jen 14 °C. Během povalování jsem si doplnil do map místa, která chci navštívit v Albánii a v Černé Hoře. V Kosovu jsem nenašel nic, za čím bych se tam jel podívat. Možná ho jen rychle projedu, protože tam stojí litr nafty v přepočtu asi 20 CZK.

Cesta mezi vinohrady k rezervaci

Ve čtvrt na dvanáct jsem vyrazil do přírodní rezervace Tengerszem. Bylo to k jezeru v ní asi jen 2,5 km.

Přírodní rezervace Tengerszem

V horách za městem Sárospatak býval kamenný důl, který do svého uzavření v roce 1907 zaměstnával spoustu místních usedlíků. Poté byl důl opuštěn. Rychle zarostl hustým listovím a dešťová voda stékající z hor naplnila rokli do výšky (hloubky) 64 metrů. Dnes to tu připomíná místa z fantasy. Tyčící se okolní skalní stěny vytvářejí podivnou vícesegmentovou jeskynní formu. Pěší stezky podél útesů z něj dělají oblíbené turistické místo a nabízejí krásný výhled na jezero dole. Zevnitř rokliny je obloha ohraničena lesním oplocením v útesových cestách. Lom Tengerszem byl vyhlášen přírodní rezervací v 70. letech 20. století. Plavání se nedoporučuje, ale zdá se, že to lidi neodrazuje. Důl je tak milovaný, že v roce 2011 byla přírodní rezervace Tengerszem vyhlášena nejkrásnějším místem v Maďarsku.

Cestou k jezeru jsem šel nejprve po široké polní cestě mezi vinohrady, posledních 800 metrů už však vedlo po prudce stoupající lesní pěšině. Svetr musel do batohu; najednou se oteplilo. V pravé poledne jsem byl u jezera. Napočítal jsem dalších 20 lidí, což jsem dokázal snést. Bylo slunečno. Okolo jezera, po vnitřních stranách kolmých skal, stoupajících z vody, vedla via ferrata. Jinde byly lezecké cesty s pevně zabudovaným jištěním (oka, řetězy).

Jezero v přírodní rezervaci Tengerszem

Je to opravdu krásné místo a jsem rád, že jsem sem zajel. V tomto chladném počasí a na tak krátké výpravy si neberu vodu, čehož jsem tentokrát litoval, protože po onom závěrečném stoupání se mi jazyk lepil na patro. To však neměla být jediná špatná zkušenost související s vodou.

Po tom, co jsem vylezl na všechna vyhlídková místa a chvíli pozoroval černou veverku, jsem došel k průrvě ve skalách, která mě k mému překvapení dovedla k hladině jezera. Z výšky to nevypadalo, že by se tam dalo bez lana dostat. Dokonce tam byl uvázaný ponton! Hodlal jsem na něj naskočit a odrazit se doprostřed jezera. Nejdřív jsem ale zkontroloval, jestli je lano uvázané i na druhém konci, tedy ke břehu. Odplout si do středu a zjistit, že se nemám jak přitáhnout zpátky, by bylo přinejmenším trapné. A v tom se to stalo. Jak jsem se sehnul k hladině, z vnější náprsní kapsy, kterou jsem omylem nezavřel, mi vypadl mobil. Nejdřív jsem se lekl, že něco padá shora, ale vzápětí jsem zahlédl displej, rozsvícený na rozloučenou. Samotného mě překvapila rychlost mé reakce - mobil jsem bleskově vytáhl, ve vodě byl asi 2 sekundy. Okamžitě jsem se ho pokusil vypnout, což se nějakou dobu nedařilo, protože mokrá čtečka otisku prstů mě nepoznávala a ze stejného důvodu jsem ani nebyl schopen odemknout telefon gestem. Nakonec se to povedlo. Rychle jsem ho vypnul, sundal z něj prezervativ a osušil o oblečení. Baterie vyndat nejde. Celou cestu zpátky k autu jsem se modlil, ať to přežije.

Já mám s sebou ještě druhý mobil, stejná značka i model, ale ten jsem používal jen na natáčení videí, takže na něm nebyly žádné pro mě důležité aplikace. Copak o to, přendal bych SIM karty a aplikace zase nainstaloval, ale jímala mě hrůza z toho, že bych je musel všechny zase nastavit podle svých potřeb. Také bych musel někam na Wi-Fi, abych postahoval offline mapy, protože jde o několik desítek GB dat.

V autě jsem dal telefon na palubku, aby se ještě chvíli sušil. Mezitím jsem si ohřál zbytek polévky ze včera a snědl jí s posledním rohlíkem. Potom jsem zkusil mobil zapnout. Naběhl, a dokonce ani při nabíjení neshořel. Strašně se mi ulevilo. Jediný problém byl v tom, že se zobrazila ikonka připojených sluchátek. Telefon tedy nevydával žádné zvuky, respektive je posílal místo do reproduktoru do virtuálních vodních sluchátek. To by mi tolik nevadilo, ale bál jsem se, co navigace. Bez hlasových povelů bych pořád musel koukat na displej, abych neminul odbočku. Jako zázrakem ale jediná aplikace, která stále pouštěla zvuk do repráku, byla právě navigace Waze! Super!

Vyrazil jsem k mému dalšímu bodu zájmu - ke kalvínskému hřbitovu. Cestou jsem se stavil v Tescu, abych si koupil nějaké jídlo. Tam jsem se také vykadil na nechutných záchodech, kde z umyvadla tekla jen ledová voda a zásobníky na mýdlo byly prázdné. Fuj! Koupil jsem si 4 celozrnné kaiserky a 5 malých párků, za pouhých 35 CZK. Udělal jsem si kávičku. Na vysušení díry na sluchátka jsem použil chlupatou tyčinku, které normálně používám na čištění skleněnky. Ikonka sluchátek zmizela a telefon teď funguje bez nejmenšího problému. Potom jsem pokračoval, zbývalo mi už jen 59 kilometrů. Bohužel, asi 20 z nich vedlo po naprosto šíleně rozbité silnici. Nejen že v ní byly hluboké díry, ale také se nechutně vlnila. Rychleji než 60 km/h se jet nedalo.
Ve 14:30 byla taková zima, že jsem si, i když jsem jel na sluníčku, musel pustit v kabině topení. Mrzly mi prsty na rukách a na nohách. V 16. hodin mi na počítadle kilometrů naskočilo číslo 295 000 km. Věřím, že najezdím ještě jednou tolik. I dnes jsem na silnicích potkal mnoho Suzuki Swift, což bylo moje úplně první autíčko, které mě bez zádrhelů dovezlo na nejsevernější místo Evropy - norský Nordkapp. Projel jsem s ním i celé Finsko, Litvu, Lotyšsko a Estonsko.

Pár poznámek k maďarským řidičům

V okolí velkých měst jezdí pohodově a předpisově. Jakmile ale dojedu na venkov, je situace úplně jiná. Ne že by se chovali sobecky nebo agresívně, ale prostě neumějí řídit, ovládat vozidlo. Chybí jim odhad vzdálenosti a rychlosti protijedoucích aut. Viděl jsem tu několik vážných situací, jako auta řezající nepřehledné zatáčky v protisměru, kdy se vyhýbali s hrůzou v očích na poslední chvíli, dostávaje smyk na nezpevněné krajnici.

Příjemné je, že tu mají cyklisté zakázaný vjezd, a to nejen na hlavních tazích. Ovšem tam, kde mají zákaz, je pro ně vytvořené cyklostezka podél silnice. V Čechách mi tyto zákazy chybí. Přitom zákon říká, že v místě, kde vede cyklostezka, jsou kolaři povinní jí využít. Na to ale každý kašle, takže vesele překážejí tam, kde nemají co dělat. Leta jsem bydlel v Hlásné Třebani, kde vede cyklostezka mimo hlavní silnici. Nikdy jsem na ní cyklistu nepotkal.

Maďaři také často zapomínají rozsvítit světla. Tady je povinnost svítit ve dne pouze mimo města, na což si ale dost řidičů nevzpomene.

V 17:05 jsem dojel ke kalvínskému hřbitovu u hranic s Ukrajinou. Něco takové jsem v životě neviděl!

Kalvínský hřbitov

Szatmárcseke je malé vesnice v Maďarsku. Nachází se v ní poněkud zvláštní hřbitov, kde je téměř všech 600 náhrobků vytesáno z tmavého dubu ve tvaru na zádi stojících lodí nesoucích lidské tváře. Kořeny této stoleté tradice jsou záhadou. Jedna teorie je, že lodě symbolizují staré přesvědčení, že smrt je součástí cesty. Jiná teorie je, že mrtvá těla byla kdysi přinášena na jejich pohřebiště na plavidlech, která byla následně otočena o 90 °, vyřezána a použita jako náhrobní kameny. Navzdory nejasné historii tradice je tato praxe stále používána dodnes. Obyvatelé vesnice považují náhrobky za důležitou součást jejich kultury a zvyků. Než místní zemře, vybere strom, který bude jednoho dne pokácen, aby vytvořil svůj vlastní náhrobek. Obyvatelé také zanechávají konkrétní pokyny svým vybraným dřevařům. Kousky dřeva ve tvaru člunu musí splňovat přísná kritéria: Musí být vyrobeny z dubu, vysoké asi 5 až 6,5 metru a směřovat na západ. Některé z nejstarších lodí jsou umístěny v samostatné oblasti, která byla kdysi vyhrazena romským Maďarům a obětem sebevraždy. Na hřbitově jsou také mramorové hrobky rodiny Kölcseyů, včetně hrobky Ferena Kölcseyho, maďarského básníka a politika, který napsal hymnu země a zemřel v obci v roce 1838.

Kalvínský hřbitov

Hřbitov je pečlivě udržovaný a má zvláštní atmosféru. Na našich hřbitovech je nejprve hrob a za ním náhrobek (kříž), kdežto tady to mají obráceně. Procházel jsem se tam asi 20 minut, než mě zima zahnala zpátky do auta. Okolí se mi ovšem nelíbilo, nepřipadalo mi vhodné na přespání. Proto jsem si na mapě našel jiný flek, vzdálený 40 kilometrů, na který jsem dorazil v půl sedmé.

Mimochodem, podobně jako v Polsku, i tady je to samé čapí hnízdo. Momentálně jsou ale opuštěná, asi už začala migrace na jih. Což je rozumné a v podstatě dělám to samé.

Všechny fotky z dneška

Přidat komentář

Musíte být přihlášený, abyste mohli přidávat komentáře.