Dnes jsem měl nepříjemné probuzení. Probral mě totiž budík. Už dlouho se mi nestalo, že bych se neprobudil svévolně dřív. Pozitivní bylo, že jsem si zrovna včera nainstaloval budík od Googlu, ve kterém se dá nastavit vlastní melodie. A já si vybral jednu z mých nejoblíbenějších písniček od Roxette: Milk and toast and honey.

Ten budík umí také používat Google Asistenta, takže po přehrání skladby by mi měl přečíst hlavní zprávy, informovat o dnešních úkolech a o očekávaném počasí. Jenže já ten budík vypnul dřív, než písnička skončila, takže tuto vychytávku jsem  ještě nevyzkoušel.

Celou noc bylo zataženo, ale teplo: 14 °C. Ani jsem netopil.

V 10:10 jsem se rozloučil s Červenou Roklí a vyrazil do Kauflandu. Byl vzdálený jen 7 km, ale cesta mi trvala minimálně 20 minut, protože většina z ní vedla po prašné, štěrkové cestě, kde se nedalo jet rychleji než 30 km/h, někde ani tolik ne. Vzadu v autě se mi opět usadila vrstva jemného prachu.

V jednu chvíli jsem musel couvat, abych pustil protijedoucí auto, a v tu chvíli jsem si teprve všiml v zrcátku, že mám dokořán otevřené boční šoupačky! Naštěstí jsem nic nevytratil, ale musím být pozornější.

Po půl jedenácté jsem dojel ke Kauflandu. Jako obvykle jsem se nejprve vyprázdnil. Už druhý den mám řídkou stolici a nevím z čeho. Vodu piju jen balenou a vím přesně, co jsem kdy jedl. Žádné z jídel, co jsem měl, mi nikdy dříve zažívací problémy nedělalo. Nejpravděpodobněji to mám z té nedělní italské, vzduchem sušené šunky Vůbec mi nechutnala a smrděla. Já ale myslím, že nebyla zkažená. Byla vakuově balená a datum spotřeby byl někdy v listopadu. A co se smradu týče, myslím, že takto smrdí každý pršut.

V supermarketu jsem si koupil 4 housky, mix plátkových sýrů, 2 čínské polévky a něco přes kilogram jablek, celkem za za 15,57 RON (85 CZK).

Prvním cílem měla velmi stará rotunda, vzdálená v tu chvíli 35 km. Nikde v okolí jsem na mapě nenašel parkoviště, zamířil jsem tedy přímo k ní. Třeba se tam bude dát zastavit. Během jízdy jsem několikrát narazil na kus vyfrézované silnice, který nebyl absolutně nijak označen. Vážně vůbec, žádná značka, kužel, nic. Tlumiče dostaly zabrat.

Okolo poledne jsem přijel k rotundě. Zastavit se tam dalo, ale to bylo tak vše. Kolem dokola plot, z druhé strany ještě živý plot, místy zeď, takže vidět byla jen špička stavby. Všechny branky zamčené a nikde nikdo, kdo by mě pustil na pozemek. Ani jsem to nefotil a hned jel zase dál.

Přesto vám tu dám popis, kdybyste měl někdo větší štěstí.

Rotunda v Geoagiu

Tento kuriózní kostel je považován za nejstarší kostel v Rumunsku. Byl postaven v 11. století, za vlády krále László. Je úžasné, že středověká stavba dodnes stojí. Je to historický i archeologický poklad.

Zpočátku byl kostel katolický. Budova patří od 17. století k reformované církvi a organizací je stále využívána pro kulturní aktivity.

Kolem kostela je rozptýleno asi 200 hrobů. Archeologické vykopávky také odhalily mince představující obraz krále László rozházené po pozemcích. Další vykopávky objevily malé děti pohřbené uvnitř kostela. Pravděpodobně byli pohřbeni uvnitř zdí kostela, protože byli považováni za čisté.

Na konci druhé křížové výpravy se templářští rytíři zastavili u tohoto kostela a zanechali tu své stopy. Na zvon je vyleptáno několik křížů a dva papežské klíče. Jejich návštěva také přinesla zajímavou legendu: podle místní tradice projde obě kulatá okna paprsek slunce a osvětlí místo, kde rytíři skryli poklad.

Zdi kostela byly postaveny z cihel z Germisary, staré římské pevnosti poblíž Geoagiu. Některé kameny z řeky byly také použity jako stavební materiály.

Vydal jsem se k dalšímu místu v pořadí - ke Korvínovu hradu, též zvanému Hunedoara. Naproti němu je placené parkoviště. Těm se snažím vyhýbat, ale když už jsem měl nechtěně směněné Lei, nevadilo mi jich pro tentokrát pár utratit. Bohužel tam bylo jen jedno volné místo. Sice bych tam mezi dvě auta zacouval, ale nikdo z nás tří by pořádně nenastoupil. Začal jsem tedy na mapě hledat, kde jinde to zkusit. V tom ke mně přišel král parkoviště a říkal mi "Denapoj!". Znělo to výhružně. Měl jsem zato, že říká, abych odtamtud odjel. To slovo nebo slova ještě dvakrát zopakoval, přičemž šel za mé auto. Došlo mi, že mi chce ukazovat, abych bezpečně zaparkoval. Ale já nechtěl, zařadil jsem a odjel. Koukal za mnou jak sůva.

Naštěstí hned o dvě uličky níže jsem našel slušný flek, a zadarmo. Bylo to tam sice hnusné, okolo mě opuštěné budovy a hromady suti, ale zase jsem to risknul.

Najedl jsem se a šel k hradu (nebo možná spíš k zámku). Ještě před jeho branou jsem se potkal se Stefanem a jeho překrásnou přítelkyní (bylo jí teprve 17). Jaké milé překvapení! Opět jsme trochu pokecali a pak šel každý svou cestou.

U vchodu jsem nejdřív nemohl najít pokladnu, přitom stála hned vedle. Ta moje hlava nemocná... 🙂 Poprosil jsem o slevu, protože jsem invalida, a tak mě lístek stál jen 15 RON (82 CZK). Ani nechtěla vidět průkaz.

Po úzkém mostku jsem vešel na nádvoří.

Celkový pohled na hrad Korvín.

Hrad Korvín neboli Hunedoara

V srdci Sedmihradska (Transylvánie) vypadá jeden z největších hradů v Evropě, jako by seděl na skalnatém útesu s přístupem pouze po úzkém mostě.. Takový je prostě hrad Korvín, který vypadá jako něco přímo z pohádky, hlavně proto, že restaurátoři si mysleli, že by to tak mělo být.

Hrad byl postaven v polovině 15. století a byl dílem maďarského vojevůdce Ioana Hunyadiho, který postavil vysokou stavbu nad zbytky tvrze postavené Karlem I. Hrad Korvín je rozdělen na tři velké oblasti: Rytířský sál, Dietní síň a kruhová schodiště, to vše obklopeno kruhovými i obdélníkovými věžemi, které byly používány jak pro obranu, tak jako vězení. Říká se, že vězení měli také medvědí jámu, kam byli vězni svrženi poté, co dosloužili svému účelu.

Propracovaná architektura byla navržena v bohatém gotickém slohu, který zdůrazňuje již tak působivou architekturu. Hrad byl udržován v nádherném stavu během Hunyadiho života, ale poté, co zemřel, hrad prošel rychlým úpadkem.

O obnovu tohoto středověkého hradu se začalo usilovat až v 17. století. Jak začaly restaurátorské práce, pracovníci přepracovali zámek tak, aby vypadal, jak by podle jejich názoru měl gotický hrad vypadat, což hodně vysvětluje jeho současný, fantaskní vzhled.

S hradem je spojeno několik legend, z nichž nejvýznamnější je, že Vlad Impaler strávil asi sedm let v jeho žalářích, což byl pobyt, který vyústil v jeho zřejmé šílenství. Nezdá se, že by to byla pravda, alespoň ne v detailech, ale turistům se stále tento příběh vypráví. I když je nepravděpodobné, že by to byla pravda, hrad Korvín vypadá přesně jako ten typ místa, kde by Drákula mohl být zadržován.

Hradní muèírna s figurínou.

Jak bylo řečeno, je to jeden z nejpohádkovějších hradů. Mně některé prostory připomínaly místa ze Středozemě. Mají tam vězení, mučírnu (s týranými figurínami a zvukovou kulisou plnou bolestivého řvaní), kuchyně, poradní sál, několik věží (kulatých i hranatých), ložnice, kovárnu, královský pokoj... Vše je doplněno originálními předměty z té doby (nástroje (včetně těch mučících), nábytek, brnění, oblečení, zbraně atd). Je tam i 28 metrů hluboká studna, ke které se pojí tato legenda:

Legenda o studni

Říká se, že studna byla vykopána třemi Turky, kterým za to Ioan Hunyadi slíbil milost. Doufaje ve svobodu, kopali vězni skálu 15 let, až v hloubce 28 metrů konečně narazili na drahocennou vodu. Mezitím Ioan z Hunedoaru zemřel a jeho žena, Elizabeta Szilagyi, se rozhodla nerespektovat manželův slib, a namísto toho nechala vězně zabít. Posledním přáním oněch tří Turků bylo vytesat do kamene ve studni nápis "Možná máš vodu, ale duši, tu nemáš," jako výčitku za nesplněný slib. Překlad nápisu, který provedl Mihail Guboglu, říká: "Ten, kdo tu kopal, byl Hassan, vězeň nemuslimů, v pevnosti vedle kostela".

Více řeknou fotky. Strávil jsem tam hodinu a dvacet minut a i když tam na můj vkus bylo celkem dost lidí, bavilo mě to, a to na zámky moc nejsem.

Nedaleko byl ještě jeden z nejstarších románských kostelů v Rumunsku. Byly teprve asi 3 hodiny odpoledne, tak jsem k němu zamířil. Dorazil jsem v 15:55 a nikde nikdo. Tak to mám rád.

Starověký kostel svatého Mikuláše v Densuș

Kostel sv. Mikuláše v Densuș patří mezi nejstarší a nejneobvyklejší posvátné budovy v Rumunsku a téměř jistě je nejstarší budovou, kterou dones pravoslavná církev využívá.

Datuje se od 13. století, ačkoli původní stavba na tomto místě mohla být postavena mnohem dříve. Protože neexistuje žádná písemná dokumentace o jejím založení, je přesné stáří sporné. Teorií o vzniku budovy je spousta, včetně toho, že byla postavena na místě pohanského chrámu, nebo že sloužila jako mauzoleum římskému generálovi. Pozdní románská stavba je podivně kusová, což vyvolává dojem, že byla postavena v několika etapách a obsahuje také kámen z nedalekých ruin římské Sarmizegetusa (Ulpia Traiana).

Interiérové nástěnné malby z 15. století byly nedávno renovovány za pomoci velvyslance Michaela Hosta a amerického velvyslanectví v Bukurešti.

Starovìký kostel svatého Mikuláše v obci Densuº.

Kostel je na malém hřbitůvku a je velice fotogenický. Okolo něj jsou i prastaré náhrobní kameny. Pěkné místo, co dodat?

Asi 20 metrů od kostelíka mě upoutala nadrozměrná socha něčí hlavy. Musel jsem to jít také prozkoumat. Nebyla to celá hlava, jen tvář, vyrobená podle portrétu.. Z druhé strany byla montážní pěna. Jak jsem si vygůglil, byl to filosof, astronom a králův rádce v prvním století před Kristem.

Než jsem odjel, přijela osobákem česká rodinka. Pozdravil jsem, vyměnili jsme si pár zdvořilostních frází a jel jsem dál. Před tím jsem si ještě naolejoval panty u dveří, protože cestou do Červené Rokle se mi do nich dostal prach a začaly vrzat a skřípat.

Rozhodl jsem se přenocovat vysoko v horách, v národním parku Retezat, přímo na břehu velké přehrady. Posledních 25 km jsem jel zase po krásné horské silnici, podél divoké říčky, samá serpentýna. Občas mrholilo, ale dopoledne muselo pršet víc, protože všude bylo mokro. Místy se na silnici objevil balvan nebo hromada suti ze skal, musel jsem jet velice opatrně a ne rychleji než padesátkou. Každou chvíli jsem čekal, že na mě spadne nějaký šutr a rozmlátí mi solární panel. K tomu naštěstí nedošlo a já vystoupal až do výšky 1 131 m. n. m. Dál to nešlo, protože začínal národní park, kam se s autem nesmí. Některé zákazy respektuju i já. Přede mnou se objevila nádherná horská scenérie. Z okolních lesů stoupala v chuchvalcích pára a blížící se večer to celé podtrhoval. Stihl jsem ještě asi šestikilometrovou procházku. Když jsem se vracel, byla už skoro tma a přísahám, že jsem slyšel brumlání medvědů, kterých je tu plno, stejně jako vlků. Vidět volného medvěda v přírodě, to je jeden z mých snů, ale radši bych se na něj díval z auta, než aby se objevil teď, na cestě, kde nebylo kam zmizet. Pořád jsem se rozhlížel. Nebyl tu vůbec žádný GSM signál, takže pomoci bych se nedovolal. Nakonec jsem viděl "jen" mloka.

Mlok skvrnitý v národním parku Retezat.

Teplota byla velice nízká, jen pár stupňů nad nulou, přitom předpověď dole v údolí slibovala přes krásných 14 °C. Musel jsem tedy celou noc topit, byť na nejmenší výkon.

Národní park Retezat

Když jsem zkoumal obsah informačních cedulí u vstupu do parku, chtěl jsem si pomoct Google překladačem, do kterého jsem měl předem stažené všechny jazyky, které můžu na své cestě potřebovat. To abych si mohl i překládat na přesně takovýchto místech, kde není žádný signál. Jenže mě nenapadlo, že budu potřebovat mít staženou i češtinu! Přitom je to logické. Nemám staženou ani angličtinu, protože tu ovládám, takže z rumunštiny jsem si mohl překládat klidně do makedonštiny, ale to by mi bylo prd platné. Ach jo. 🙂

Všechny fotky z dneška

Přidat komentář

Musíte být přihlášený, abyste mohli přidávat komentáře.