Dnešní den se povedl v mnoha směrech. Meteorologicky, sociálně, hygienicky i geologicky. A přitom nezačal moc dobře. Nejdřív na nezpevněné parkoviště na okraji Kluže, kde jsem nocoval, přijeli asi v půl deváté ráno dělníci v několika dodávkách. Kromě mě tam nikdo jiný nestál, tak nechápu, proč se postavili vedle mě. Začali na sebe tak hulákat, až mě probudili. Nejprve jsem jim nevěnoval pozornost, ale když se jejich hlasy ozvaly těsně za mým Citrónem, poodhrnul jsem závěs a nenápadně zkontroloval situaci. Co myslíte, že jsem uviděl? 5 chlapů mi chcalo asi metr od auta! Tomu říkám demence.

Hluk neustával, ba naopak. Slyšel jsem přijíždět kamióny, tak jsem radši pět minut před devátou vylezl z auta a pustil se do ranní hygieny. Přitom jsem pozoroval, co se to vlastně děje. Dělníci z kamionů vykládali nejrůznější předměty, jejichž účel jsem záhy odhalil: oni se jali parkoviště obehnat mobilním plotem! Zřejmě ho budou rekonstruovat a asfaltovat. Jakmile jsem byl hotov s čištěním zubům, co nejrychleji jsem odjel. Bál jsem se, že mi tím plotem nebo hromadou stavebního materiálu znemožní odjet. Popojel jsem asi 200 metrů a nechal auto na kraji štěrkové cesty.

Vydal jsem se na procházku Strašidelným Lesem. Naplánoval jsem si asi 10 kilometrový okruh. Nakonec jsem urazil kilometrů 13, ale část z toho ne po svých - svezli mě dva noví kamarádi. Ale popořádku:

Strašidelný Les Hoia-Baciu

Pokřivené stromy zaplňují tento les, jejich kostlivcovié tvary se kroutí a točí do spirál, takže se zdá, jako by se natahovaly a chtěly se vás dotknout. Vzduch vyplňuje děsivé ticho, přerušované pouze zvuky kroků neviditelných postav.

Vzhledem k jeho děsivé atmosféře není divu, že les Hoia-Baciu je považován za jeden z nejvíce strašidelných lesů na světě. Je to místo, které se dobře hodí pro příběhy plné temnoty. Někteří to dokonce nazývají "Bermudský trojúhelník Rumunska".

Podle místních legend se mezi pokřivenými stromy skrývají duchové a přízraky. Jeden příběh vypráví o mladé dívce, která zmizela v lese, aby se znovu objevila o pět let později a nedokázala si vzpomenout, kde byla. Další legenda mluví o pastýři, který spolu se svými ovcemi zmizel v lese. A s většinou míst spojených s nadpřirozeným existují také zvěsti o mimozemských setkáních.

Samozřejmě, že les má mnohem víc co nabídnout než jen temné vzrušení. Je to dokonale příjemná rekreační oblast, která umožňuje místním obyvatelům a návštěvníkům odpočinout si od ruchu města Cluj-Napoca. Pěšiny a cyklostezky vedou lesem mezi neobvyklými stromy a příroda se hemží rozmanitými živočišnými druhy.

Po 45 minutách jsem začal tušit zradu. Ten popis lesa byl hodně přehnaný. Ve skutečnosti to byl sice pěkný, habrový les, na jehož okrajích odkvétala čekanka (nejsem takový znalec přírody, ale mám na to aplikaci), ale po křivých stromech nebo dokonce jejich kostliveckému vzhledu nikde ani památky. Byl jsem i přímo na místě z obrázku pod tímto odstavcem (který jsem si půjčil, nejde výjimečně o mojí fotku), ale vidět byl jen jeden pokroucený strom, jinak vše vypadalo zcela přirozeně. To v Polsku, tam mají krásný les, kde jsou jen a pouze zvláštně pokroucené stromy (byl jsem tam letos na přelomu července a srpna)! S touto habřinou se to vůbec nedá srovnávat. Doufal jsem, že na to správné místo teprve dojdu (měl jsem přesné souřadnice).

Takto měl vypadat Strašidelný Les (vypůjčená fotka)

Po chvíli jsem potkal 5 lidí na koních. Šli krokem, vpředu byl průvodce, který 4 turistům za ním něco vykládal. Zajímalo by mě co. Třeba: "Kdybyste byli hodně ožralí a zhulení, a kůň vás kopl do hlavy, mohli byste tu vidět křivé stromy a duchy!".

Když jsem podle GPS došel na místo, kde "to" mělo být, nebylo tam nic jiného než obyčejný les. Pěkný, voňavý, tichý, ale rozhodně ne strašidelný les. Po jakkoliv zakřivených stromech ani památky, ať jsem to tam procházel, jak jsem chtěl. Byl jsem trochu zklamaný a pokračoval ve své naplánované procházce.

Takto vypadal les ve skutečnosti

Najednou jsem potkal mladého kluka a jeho krásnou holku. Pozdravili jsme se a když zjistili, že umím anglicky, dali jsme se do řeči. Hledali to samé místo jako já, jen přicházeli z opačného směru. Řekl jsem jim pravdu - že tam prostě nic takového není. Chvíli přemýšleli, jestli se tam přece jen nevydají, ale když viděli, do jakého kopce by se potom museli drápat zpátky, vzdali to. Ukazovali mi na mobilu fotky záhadně pokroucených stromů, na kterých jsem bez nejmenších pochyb poznal zmíněný les v Polsku. Kluk se tvářil trochu nedůvěřivě, chvíli hledal zdroje těch fotek, až musel uznat, že mám pravdu, že jsou to snímky z Polska. Vydali se ke svému pronajatému autu, tedy stejným směrem jako já, a nabídli mi, že mě svezou blíž k místu, kde jsem parkoval já. Nejdříve jsem s díky odmítl, protože jsem se chtěl ještě projít, ale nakonec jsem nabídku přijal, neboť mi s nimi bylo dobře. Celou cestu k autu, asi půl hodiny, jsme si povídali a já si je oblíbil. Byli z Jihoafrické Republiky, ovšem běloši. Ta slečna byla krásná takovým zvláštním způsobem... Ne jako modelky, měla v sobě skutečné kouzlo. A ten chlapík byl pilotem helikoptéry! Přitom jim mohlo být tak 28 let. Na zimu létal za teplem pracovat do Nepálu, kde jednak fungoval jako pilot záchranářského vrtulníku, ale také vozil náklad. Holčina byla od koní a kdykoliv jsme během jízdy na nějakého narazili (koně jsou v Rumunsku jen o málo větší raritou než psi, čili denně na ně narazíte několikrát), celá se rozplývala. Nechal jsem se odvézt do centra Kluže. Na benzínce jsme se rozloučili, Stefan si na mě vzal kontakt na Facebook a do pěti minut mě požádal o přátelství. Ta Panna Nádherná zatím ne. Škoda. 🙂

Koníček

Hned vedle stál obchod s potravinami, značka Profi, tak jsem tam zašel pro 4 fornetti s párkem a hořčicí a nealkoholické pivo, protože jsem měl docela žízeň. Dohromady za 10,95 RON (60 CZK). Průchod městem mě vůbec nebavil, byl tam hluk a kvanta aut v kolonách. Přesto jsem potkal asi 1 kostel a 2 baziliky, které stály za vyfocení. Na jednom kruhovém objezdu se šprajcnul kamión, protože to byl jen takový pidikruháček, a kompletně zastavil dopravu ze všech 4 směrů. Ještě když jsem asi za hodinu odjížděl, stála tím směrem asi dvoukilometrová kolona (naštěstí Waze už o tom věděla a protáhla mne opačným směrem).

Místní nealko pivo

Zpátky u auta jsem si všiml, že jsem se nemýlil - to parkoviště, kde jsem strávil noc, bylo už kompletně obehnané plotem a něco se na něm stavělo. Ještě že jsem odtamtud včas odjel. Snědl jsem dvě fornetky, pořádně se napil a vyrazil na vyhlédnutou benzínku, kde by měli mít sprchu. Občas jsem se dostal do kolon, protože byla zrovna odpolední špička.

Na čerpací stanici pán z obsluhy uměl anglicky, takže jsem nemusel procvičovat své čerstvě naučené slovo "důš" (sprcha). Objevil se ale jiný zádrhel. Sprcha stála (jen) 10 RON (54 CZK), ale já měl v hotovosti pouze 5. Kartou platit nešlo a smlouvat se mi nechtělo. Byl ale ochotný přijmout EURa. Těch jsem měl s sebou v hotovosti 20, pro všechny případy. Počítal jsem s tím, že mi vrátí Lei, ne Eura, ale zklamal mě kurz. Za 20 EUR jsem dostal jen 85 RON, čili jedno Euro za 17 Korun, místo za 25. No co už. Sprchu jsem potřeboval. Dostal jsem klíč s číslem 2 a vydal se do patra. Sprchy tam nebyly, ani záchod. Byli tam totiž "pouze pokoje", z mého pohledu luxusní jak v nějakém hotelu. Každý měl svou vlastní koupelnu se záchodem a sprchou, kterou by mi mohl leckdo závidět.

Luxusní sprcha na benzínce

Jenže jsem jí nedokázal použít. Stál jsem tam nahatý a různě mačkal a otáčel kohouty, ale voda netekla. Bedlivě jsem to prozkoumal. Horním ovladačem se nastavovalo, z jakých otvorů voda poteče - ze stropu, ze sprchové hadice nebo z bočních trysek. Spodní otočný knoflík sloužil k nastavení teploty vody. Ale kde se sakra ta voda pouští? Nezbylo mi, než se znovu obléct a jít dolů poprosit o pomoc. Buď jsem debil, nebo to mají porouchané. Pán můj problém přeložil svým dvěma kolegům a všichni se začali smát. Pochopil jsem, že nejsem první, kdo neumí používat jejich sprchu. Obsluha mi to šla ukázat. Vysvětlil mi funkce (pochopil jsem je správně) a potom ten dolní kohout ohnul doprava nahoru, čím se spustil proud vody. To by mě tedy opravdu nenapadlo. Při svém laborování jsem dokonce oba ty ovladače sundal, abych se podíval na mechanismu pod nimi, ale toto mi nedošlo. 🙂

Koupelna byla prostorná, čistá, k dispozici byly 4 vyprané ručníky, mejdlíčka, sprchový gel... Za tu cenu neskutečná paráda! Pořádně jsem si to užil, sprchoval jsem se asi půl hodiny a použil veškerý dostupný erár. Po obléknutí do čistého prádla jsem se cítil jako znovuzrozený. Akorát už mám skoro plnou pračku použitého oblečení. Až přijedu do rozpáleného Řecka, budu si muset přeprat.

Pokoj se sprchou

V dobré náladě jsem si koupil i kafe z automatu, který mě však také ošidil. Káva stála 4 RON, vložil jsem 5 RON bankovku, ale žádná mince zpět nevypadla. Celých 7 CZK v háji! 😄

Bylo ještě brzy, tak jsem se vydal k další atrakci - Červené Rokli. Cestou k ní jsem si naladil rádio Cultural a poslouchal rumunskou klasiku. Na místo jsem přijel v 17:45. Venku začali štěkat 3 volně pobíhající psi, ale tvářili se přátelsky. Domluvil jsem se s nimi, že pokud mi pohlídají auto, nerozsekám jim hlavy lopatou. Takovou nabídku nemohli odmítnout.

Červená Rokle Râpa Roşie

V krásné rumunské krajině najdete Karpaty, deltu Dunaje a kilometry pobřeží podél Černého moře. Jedno místo, těsně před Sebeș, je přerušeno zubatou červenou anomálií. Město je střeženo strmými zdmi Râpa Roșie (Červená Rokle), geologické rezervace na nejjižnější části Secaşelor Plateau.

Za posledních 60 milionů let se voda vryla hluboko do štěrku, pískovce a křemene spodní vrstvy náhorní plošiny a vytvořila v červené hlíně neobvyklé přírodní špičaté věže a pyramidové tvary.
Výsledek je často srovnáván s Grand Canyonem, ačkoli zde není tak masivní; nejvyšší vrcholky rokle měří asi 90 metrů. A stále se vyvíjejí: silné deště způsobují zřetelné změny v záhybech v jedinečně strmých svazích.

Červená Rokle zůstává relativně neznámá, dokonce i pro ty, kteří poblíž žijí roky. Existují však místní příběhy vojáků z první světové války procházejících roklí, aby se dostali do Alby Iulia, kde na konci války zástupci deklarovali spojení Sedmihradska a Rumunska.

V roce 1950 byla oblast, která je domovem mnoha vzácných a endemických rostlin a některých největších jeskyní na světě, vyhlášena za přírodní památku. Rokle zůstává díky své nejasnosti a následnému nedostatku návštěvníků v krásném stavu.

Nečekal jsem od toho nic (nikdy se předem nekoukám na cizí fotky míst, kam jedu), a byl jsem ohromen a uchvácen! Pro mě super místo. Mimo civilizaci a nikde žádný turista. Jen když jsem tam odpoledne přijel a vydal se pěšky ke skalám, najednou mi v cestě stála ohrada plná krav. Obejít to nešlo, leda objet autem na jiné výchozí místo. Tak jsem zase skočil do auta a už už jsem startoval, když z blízkého statku vyšel sedlák a ukazoval, jestli chci jít nahoru. Kýval jsem hlavou, že jo. Zamával, ať jdu za ním. Došli jsme k té ohradě, on sundal plot a pustil mě dál. Poděkoval jsem a kličkoval mezi rohatými krávami a jejich hovny do kopce k rokli. Už z dálky byla vidět, dominovala horizontu, a jak jsem se blížil, ukazovala svoje detaily. Když jsem se otočil dolů, měl jsem široký výhled po rumunské krajině. Procházel jsem to tam asi hodinu a užíval si. Potom jsem se stejnou cestou vrátil a ještě rokli objel, abych se podíval na opačnou stranu. Vizuální pohádka!

Červěná Rokle

Už se stmívalo, rozhodl jsem se tedy přenocovat přímo u rokle, i když tam bylo několik těchto cedulí.

Varování před vykradením auta

Podobná varování nesnáším. Jako třeba v Čechách cedule "Vaše auto není trezor!". No a co jako do prdele? Od čeho si platíme policajty? Jenže ti vždycky přijedou, až když je pozdě. Fakt jsem neslyšel, že by policajt kdy nějakému zločinu předešel.

Všechny fotky z dneška

Přidat komentář

Musíte být přihlášený, abyste mohli přidávat komentáře.