Dnes jsem byl hotové ranní ptáče. Vzbudil jsem se už v 8:30. Venku bylo asi 7 °C, ale i když jsem se ještě hodlal válet, mohl jsem vypnout topení, protože na mě od úsvitu svítilo sluníčko a auto se zahřívalo přirozenou cestou.

Něco mě už dva dny bolí za pravým ušním boltcem. Nevím, jestli se mi tam dělá beďar, nebo tam mám klíště. Zkoušel jsem si to vyfotit mobilem, ale každý snímek byl rozmazaný. Budu tedy trpělivě čekat na příznaky boreliózy.

Z auta jsem vylezl až v 10:50. Mezitím jsem si do mapy doplnil místa v Srbsku, která bych chtěl navštívit. Už mám vybrané atrakce v Maďarsku (7, z toho se mi povedlo dostat na 6), Rumunsku (22), Bulharsku (16), Řecku (39), Albánii (9), Černé Hoře (9) a v tom Srbsku (16). V Kosovu jsem nenarazil na nic, co by mě zajímalo. Ještě mi zbývá zpracovat Chorvatsko (ne ovšem pobřeží) a Slovinsko. Zatím tedy 118 míst. Pane jo, teď jsem si to poprvé spočítal. Je toho požehnaně. Zatím se mi daří navštívit průměrně 1 místo denně, Kdybych tímto tempem pokračoval, tak bych se vrátil do Čech někdy na přelomu roku. Já bych ale rád odcestoval na Pyrenejský poloostrov nejpozději začátkem listopadu. Pravděpodobně si tedy nechám některá místa na příští rok. Letos vynechám ta, ke kterým by to byla zbytečná zajížďka, a v Řecku také asi všechna, která leží na ostrovech. Stejně nebudu mít na trajekty.

V 11:30 jsem měl vyčištěné zuby, umyté nádobí a auto v konfiguraci pro jízdu. Vyrazil jsem do LIDLu, který už byl v Rumunsku. Celý den bylo jasno a na sluníčku teplo. Před polednem jsem dojel na maďarsko-rumunské hranice, hraniční přechod Petea. Tam mě čekalo asi dvacetiminutové zdržení, protože Rumuni kontrolovali všechny projíždějící řidiče. Zarazilo mě to a uvědomil jsem si, že jsem nestihl někam schovat drogy, které si vezu pro svou potřebu. Začínal jsem cítit mírné obavy. Ty ještě vzrostly, když se celník rozhodl zkontrolovat zadní prostor mé dodávky. Trochu si myslím, že byl zvědavý, jak to tam mám zařízené, protože na otázku, co vezu, jsem mu odpověl, že svou ložnici, kuchyň, záchod a obývák. Všechny auta přede mnou nechal projet po ukázání občanky a malého techničáku. Jenom mě musel zkontrolovat důkladněji. Naštěstí mu stačilo podívat se, že tam nikoho nevezu, a pustil mě. Ufff... Už jsem si dělal plán, že kdyby tu drogu našel a zeptal se, co to je, řekl bych "Nevím" a rychle to sežral. Bohužel by mi toto řešení způsobilo nemožnost řídit následujících 12 hodin.

Měl jsem v autě také asi 3 litry moči a vzpomněl jsem si na slavnou scénu z filmu Blbý a blbější, kde se policajt jejich moči napil, protože byl přesvědčený, že je to pivo. Přál jsem si, aby tento celník také ochutnal.

Blbý a blbější,scéna s policajtem

Ve 13:15 jsem přijel k Lidlu. Než jsem mohl jít nakupovat jídlo, bylo nutné provést několik nezbytných operací. Převedl jsem si všechny maďarské forinty (64 793 HUF) na rumunské lei (921,82 RON). v Revolutu. Tuto službu miluju, pro cestovatele naprosto perfektní. Při směně peněz se používá mezibankovní kurz, tedy ten nejvýhodnější. Výběry z bankomatu jsou všude po světě zdarma. Bezvadné je cestovní pojištění za 29 Kč za den, které začne (zvolíte-li) automaticky platit při překročení hranic. Po návratu do domovské země se zase vypne. Díky tomu nemusím před každou cestou uzavírat zvlášť pojistku a po návratu, který u mě bývá obvykle dřív, než na jakou dobu jsem si pojištění sjednával, chodit do pojišťovny a nechávat si vrátit peníze. Kdybyste někdo tuto kartu také chtěl, můžete jí mít zadarmo. Přijde vám poštou do týdne. Je to klasický MasterCard. Pokud navíc použijete tento odkaz, budu z toho mít nějaké výhody. Tak šup šup, klikejte a objednávejte!

Dále jsem si musel upravit nastavení Waze, což je má oblíbená navigace, protože po přejezdu hranic na mě začala mluvit rumunsky. 🙂 Nakonec bylo třeba změnit čas na diktafonu a sportovní kameře, neboť v Rumunsku je o hodinu více než ve střední Evropě.
Koupil jsem si kefír a sýr, v přepočtu za zhruba 50 CZK. Dvě kaiserky mi zbyly ze včera a tolik jídla mi momentálně na jeden den stačí. Díky změně antidepresiv teď jím výrazně méně a brutálně ztrácím na váze, což je dobře. V obchodě také prodávali pražskou šunku.

Vydal jsem se ku své dnešní atrakci - k Veselému Hřbitovu. Bylo to 86 km daleko, na severu u hranic s Ukrajinou. Všiml jsem si, že zatímco v Maďarsku mají registrační značky ve formátu 3 písmena a 3 čísla, v Rumunsku to jsou 2 písmena, 2 čísla a 3 písmena. Zastavil jsem u benzínky Petron, která měla mít celkem levnou naftu, ale během posledního týdne zdražili. Tak jsem se tam jen vykadil a najedl. Původně jsem si chtěl ještě uvařit kafe, ale zapomněl jsem na to.

Trochu mě děsila navigace, protože ukazovala, že budu přejíždět hranice. To by znamenalo vjet na Ukrajinu, což se mi vůbec nechtělo. Risknul jsem to s tím, že pokud bych opravdu dojel k celnici, otočím se a najdu alternativní trasu. Nakonec jsem sice jel asi 25 km těsně podél ukrajinských hranic, ale přejet jsem je nemusel.

Potkal jsem první cikánský povoz, tažený koněm. Před nimi ještě cválal jejich pes. O půl hodiny později už jsem takové povozy přestal vnímat. Je jich tu opravdu hodně, stejně jako volně pobíhajících psů. Z těch mám, upřímně řečeno, docela nahnáno. Jsou i v odlehlých oblastech a zejména v horách, do kterých také mířím. Člověk ozbrojený nožem nebo pořádným klackem se horko těžko ubrání jednomu většímu psovi. Pokud jsou ale dva nebo dokonce tři, šance je minimální. Možná s pistolí a přesnou muškou, a to ještě jen pokud ho nepřekvapí. Vážně uvažuju o tom, že s sebou budu při procházkách přírodou nosit svou ruskou, vojenskou, nabroušenou polní lopatku. Stejně ale, pokud potkám psa velikosti rotvajlera, který si to se mnou bude chtít rozdat, nemám šanci, i když taktiku obrany proti psům mám nastudovanou.

Netrvalo to dlouho a sjel jsem z hlavního tahu na krásnou, horskou lesní silnici, plnou serpentýn a báječných výhledů. Užil jsem si řízení. Zastavil jsem na jednom místě, kde se dalo fotit okolí. Bylo tam roztomilé koťátko, ale nenechalo se pohladit. Do auta jsem zalezl na poslední chvíli, protože z ničeho nic se objevil celkem velký pes a běžel ke mně. Zabouchl jsem mu dveře před nosem. Běžel za mnou, i když jsem odjížděl, a netvářil se vůbec přátelsky. Mé obavy se tedy potvrzují. Tuším, že se mi o tom dnes bude zdát. Něco na způsob knížky Cujo od Stephena Kinga.

Hory

V horách jsem neměl signál a i když jsem z nich zase sjel k hraniční řece Teresvě, chytal jsem jen EDGE.

Kromě krávy na silnici jsem potkal i totálně opilého člověka, který se potácel od jednoho okraje cesty k druhému. Poznal jsem tak, že jsem opravdu blízko ukrajinských hranic. 🙂 O kousek dál stála na krajnici cikánská rodinka a když jsem je míjel, gestikulovali na mě způsobem, který obyčejně znamená "Zpomal". Já jel ale obcí padesátkou a nikde nebylo žádné nebezpečí, tak vlastně nevím, o co jim šlo.

V 16:30 jsem zastavil na louce na okraji vesnice Săpânţa, kde se nacházel můj dnešní cíl - Veselý Hřbitov. Hned mi po stěrači začal poskakovat roztomilý ptáček, kterého se mi podařilo natočit.

Veselý Hřbitov

Když někdo zemře, jeho památka obvykle vstoupí do podoby idealizovaného stavu v myslích těch, kteří je milovali. Jejich nedostatky jsou odpuštěny a zapomenuty a způsob, jakým zesnuli (zejména pokud to bylo nepříjemné), často zůstává nevyslovený. O nebožtíkovi jsou vyprávěny pouze sladké příběhy. Na jejich náhrobních kamenech jsou psány zobecněné drobnosti, často zredukované na „Odpočinek v pokoji“.
 
Ne tak ve městě Săpânţa v Rumunsku, kde na Cimitirul Vesel neboli na „Veselém hřbitově“ přes 800 dřevěných křížů zobrazuje životní příběhy, hnusné detaily a poslední chvilky těl, která označují. Na lesklých, veselých obrázcích a říkankách jsou příběhy téměř každého, kdo zemřel v obci Săpânţa.
 
Ilustrované kříže zobrazují vojáky, kteří byli sťati, a měšťana sraženého kamionem. Epigrafy odhalují překvapivé pravdy. "Pod tímto těžkým křížem leží má zlá tchýně... Nezkoušejte ji probudit!, protože pokud se vrátí domů, ukousne mi hlavu.“
 
Stan Ioan Pătraş se narodil v Săpânţa v roce 1908 a ve 14 letech již začal vyřezávat kříže pro místní hřbitov. V roce 1935 začal Pătraş vyřezávat chytré nebo ironické básně - psané hrubým místním nářečím - o zesnulých, a také malovat kříže s obrazem nebožtíka, často včetně způsobu, jakým jednotlivec zemřel.
 
Stan Ioan Pătraş ve své práci brzy vyvinul pečlivou symboliku. Zelená reprezentovala život, žlutá reprezentovala plodnost, červená vášeň, černá smrt. Barvy byly vždy nanášeny na podklad tmavě modré barvy, známé jako Săpânţská modrá, o které Pătraş věřil, že představuje naději, svobodu a nebe. Další symbolika - bílé holubice pro duši, kos, představující tragickou nebo podezřelou smrt - se dostaly na kříže, stejně jako Pătraşův černý smysl pro humor.
 
Săpânţa je malé městečko s několika tajemstvími a na kříže se často dostaly ošklivé podrobnosti o zesnulém. Jeden zní: „Ioan Toaderu miloval koně. Miloval ještě jednu věc. Sedět u stolu v baru. Vedle manželky někoho jiného." Zesnulý městský opilec má hrob ukazující černého kostlivce, který ho táhne dolů, zatímco on do sebe leje z láhve něco, co epitaf popisuje jako "skutečný jed"
 
Pătraş samostatně vyřezával, psal básně a během 40 let namaloval více než 800 těchto děl lidového umění. Až na konci svého života, počátkem 70. let, byl vesnický hřbitov, jak jej město nazývalo, objeven vnějším světem, když o něm napsal článek francouzský novinář.
 
Stan Ioan Pătraş zemřel v roce 1977. Před tím vyřezal svůj vlastní kříž, přenechal svůj dům a práci svému nejtalentovanějšímu učni Dumitru Popa. Pop od té doby strávil poslední tři desetiletí pokračováním v práci, řezbou hřbitovních křížů a změnil Stanův dům v dílnu a muzeum veselého hřbitova. Sám si vybírá duby pro náhrobní desky a sám ty stromy také kácí.
 
Jeden slavný epitaf zní:
 
Pod tímto těžkým křížem
Leží moje bídná tchýně
Kdyby žila o tři dny déle
Byl bych tady já a ona by toto četla
Ty, kdož jdeš okolo
Nezkoušej ji probudit
Protože, pokud se vrátí domů
Ukousne mi hlavu.
Já ale udělám vše pro to, aby se nevrátila
Zůstaň tady, moje drahá tchýně.
 
Navzdory občasné černé komedii nebo vesele temným tónům kříže, Pop říká, že si nikdo na tuto práci nikdy nestěžoval. "Je to skutečný život člověka. Pokud někdo rád pije, říkáte to; pokud rád pracuje, říkáte, to… V malém městě se nic neukryje… Rodiny skutečně chtějí, aby byl na kříži zobrazen skutečný život člověka." Pop si u své práce stěžuje jen na jednu věc - že se může opakovat. "Jejich životy byly stejné, ale chtějí, aby se jejich epitafy lišily." Ne všechny řezbářské práce mohou být vystaveny také z politických důvodů.
 
V rumunské knize „Kříže Sapanty“ jsou uvedeny všechny epitafy na hřbitově spolu s popisy a vhledy do významu zpráv.

Veselý Hřbitov

Na hřbitov, u kterého je také parádní kostel, se vybírá vstupné 5 RON (27 CZK). Protože u sebe nenosím hotovost, a karty nepřijímali, musel jsem do nedalekého bankomatu, kde jsem vybral 10 RON. Absolutně jsem toho nelitoval. Místo je to velice zábavné, i když se jedná o skutečný hřbitov. Strávil jsem tam asi tři čtvrtě hodiny. Bohužel, vzhledem k tomu, že neumím rumunsky, mohl jsem obdivovat jen malby, nikoliv epitafy. Nebyl jsem tam sám, dokonce přijel i autobus s turistama, ale alespoň jsem chodil po obtížně dostupných hrobech, kam se ostatní neodvážili. Moc jsem si to užil a nikdy jsem na žádném hřbitově neviděl tolik usmívajících se lidí.

Při odchodu jsem si vzal u kostela dva papíry. Pochopil jsem, že se na ně píší jména lidí (na jeden živých, na druhý mrtvých), za které se potom v kostele modlí. Farář je asi všechny přečte a potom se za ně společně pomodlí. Napadlo mě, že bych si na ně také mohl napsat jména živých a mrtvých lidí, jichž si osobně vážím, a každý večer si je přečíst a věnovat jim tak vzpomínku. Jenže přišel zádrhel. Když jsem se vracel k Citrónu, potkal jsem takového sympatického, usměvavého podivína. Zřejmě byl trochu pod parou. Spustil na mě rumunsky. Odpověděl jsem anglicky, že rumunsky neumím. To mu však nevadilo a mluvil dál. Už už jsem chtěl odejít a nechat ho svému osudu, když mi začal ukazovat na ruku, ve které jsem ty dva papíry držel. Ukázal jsem mu je. Zdálo se, že je vidí poprvé, ačkoliv byl evidentně místní. Poprosil mě, abych mu jeden dál. Neměl jsem nic proti. Nějakou dobu vybíral, který si vzít, a potom si nepřekvapivě vzal ten pro živé. Takže mi zůstal jen ten pro mrtvé. Změnil jsem tedy plán a rozhodl se, že si na něj do kolonek budu psát jména lidí, kteří mě nějak naštvou. Bude to seznam prokletých. U většiny zřejmě nebudu znát jméno, tak tam napíšu třeba "Ten kokot zajebanej, co mi nedal v Bukurešti přednost". 😄

Internet v mobilu mi stále nefungoval. Místo Waze jsem tedy musel popojet podle mapy.cz, které mám stažené pro offline použití. K žádnému dalšímu bodu zájmu jsem jet nechtěl, protože už bylo pozdě. Za tmy nejezdím. Jenže jsem si ani nemohl na Park4Night vyhledat nějaké místo na přespání poblíž, protože mám staženou databázi míst jen ve střední a západní Evropě. Proto jsem si přeci jen dal jako cíl zítřejší atrakci a vyrazil s tím, že až chytnu signál, místo spánku si najdu a změním trasu. Naštěstí to k dobrému signálu bylo jen asi 10 km.

Na místě nocování už stála ještě jedna dodávka, VW T5 se zvedací střechou. Venku u stolečků seděl kluk s holkou, asi 25 let. Měli na tak malé auto velkého psa, něco jako aljašského malamuta. Zašel jsem se jich zeptat, jestli jim nevadí, že tady také přenocuji. Samozřejmě že nevadilo. Chvilku jsme pokecali - kam kdo jede, odkud jsme, co je to za psa... Byli to Francouzi. Pozval bych je na panáka, ale nechtěl jsem být za křena. Uvařil jsem si kafe, pozoroval západ slunce a nakonec se pustil do psaní deníku.

Západ slunce v Rumunsku

Místo dnešního nocování

Všechny fotky z dneška

Přidat komentář

Musíte být přihlášený, abyste mohli přidávat komentáře.