Dnes je to přesně 4 měsíce, co trvale bydlím v dodávce. A zároveň jsem sedmý den na cestě do Portugalska, kde hodlám strávit celou zimu. Takže je čas na malou rekapitulaci.

Jak se žije v dodávce?

Musím říct, že na život v Rakvi už jsem si natolik zvykl, že se z něj stala rutina. Většinu problémů, které jsem řešil na začátku, už mám zmáknuté. Vím, kde si najít místo na spaní, kde nabrat zásoby vody, kde se osprchovat, kde se vykadit. Jen je to pokaždé jinde a jinak, což z každé takové nutnosti dělá malé dobrodružství.

Vůbec si neumím představit, že bych žil jinak. Skoro si ani nevzpomínám, jaké to bylo, když jsem bydlel v bytě. Přijde mi to strašně dávno a rozhodně to beru jako minulost, ke které se nechci vracet. Díky tomu, že jsem členem mnoha diskuzních skupin, ať už na Facebooku nebo jinde, souvisejících se životem na čtyřech kolech, mám občas dojem, že v autě žijí všichni. 🙂 Kdybych se měl z nějakého důvodu vrátit k normálnímu životu, asi bych to nedokázal. Zemřel bych.

Aktuální stav auta

Rakvi je 18 let, ale drží se statečně při životě. Sice rezne, ale pomalu. Do kopců jede pomalu, ale nakonec každý vyjede. Občas jí praskne nějaké ta žárovka, ale to už jsem se naučil opravit svépomocí. Není to tak jednoduché, protože např. jedno zadní světlo má ulámané špruclíky, které ho drží ke karoserii, takže když ho chci sundat, musím ho odtrhnout, neboť je v tom místě přilepené silikonem. Žárovku potom sice vyměním raz dva, ale následně je třeba odstranit zbytky silikonu jak ze světla, tak z plechu, odmastit, znovu ho přilepit silikonem (vozím si s sebou velkou tubu ve vytlačovací pistoli), zafixovat izolačkou, než silikon vytvrdne, nechat to nejlépe přes noc být, ráno izolačku opatrně sundat a jet dál.

Velikou výhodu mám v nainstalovaném solárním systému. Teď už se nemusím bát, že si vybiju startovací baterii. Přineslo mi to velkou úlevu jak pocitovou, tak i finanční, protože si můžu dovolit vařit vlastní jídla na elektrickém vařiči. S plynovým byl ten problém, že se špatně sháněly kartuše a přeci jen šlo o otevřený oheň v autě. Požár byl vážným rizikem, proto mi vedle vařiče stával hasící přístroj. Toho se teď nemusím bát. A nemusím ani řešit vítr, který občas cloumal plamenem skoro až mimo nádobu, v níž se vařilo. O dalších výhodách toho, že si vozím vlastní elektrárnu, jsem psal už dříve, tak to nebudu opět rozebírat.

Dodávka má ale i své mouchy. Před pár dny byly ranní teploty kolem bodu mrazu a objevil se problém se startováním. Motor sice naskočil na první otočení klíčkem, ale běžel nepravidelně, až po nějaké době běhu na volnoběh zdechnul. Když jsem stál byť jen lehce na plynu, tak motor běžel jak se patří. Ale povolil-li jsem pedál, po chvíli Rakev opět dodýchala. Naštěstí se s tím potýkal i předchozí majitel a ten mi poradil, jak na to. Uvidím příště, ale radši kdybych už tak nízké teploty nezažil.

Poslední závada se objevila na bočních šoupacích dveřích. Mimochodem, super vynález! Nevím, proč to nemá většina aut, i osobních, normálně. Ubylo by otlučených plechů a parkovací místa by mohla být užší, vešlo by se jich tedy na jednu plochu více. Moje šoupačky ale začaly drhnout, a to každým dnem více a více. Došlo to do stavu, kdy nešly skoro otevřít a já vylézal jen špehýrkou. I na to jsem ale vyzrál - vystříkal jsem pojezdy sprejem na uvolňování zarezlých šroubů a dveře jdou zase otevírat krásně lehce!

Ještě jedna drobnost udělala auto uvnitř mnohem útulnější - pásek s LED diodama umístěný na horní straně obývací stěny. Má USB napájení, dálkový ovladač a LEDky svítí nejen bíle, což perfektně osvítí celý obytný prostor a nemusím tak šmátrat po čelovce, ale mohou svítit i červeně, modře, zeleně či v různých

LED pásek

odstínech těchto barev! Červená je v noci dost nenápadná, oranžová barva zase léčí depresi, zelená je taková hezky přírodní... Pásek umí dokonce mezi jednotlivými barvami plynule automaticky přepínat, umí to i blikat, ale to jsou funkce, které nepoužívám. Možná na Štědrý den nebo na Silvestra si tím udělám malou radost. Škoda, že to nejde vyfotit... Mimochodem, kdo by měl zájem, pásek jsem koupil v Alze za asi 500 Kč, ale dá se sehnat levněji třeba na Aliexpressu, pokud nespěcháš.

Týden na cestě na jih

Zatím jsem skoro ve třetině cesty do Portugalska, mám za sebou asi 800 km. Momentálně jsem třetí den ve Francii.

Nezažil jsem nic dechberoucího, o čem by bylo nutno psát. Ale mám spoustu

Místo na spaní ve Francii

minizážitků a různých dojmů. Zatím se mi nikdo nepokoušel vlámat do auta nebo mě nějakým způsobem ohrozit. Potkávám vesměs milé lidi, byť zatím jen ty z druhé strany barikády, čili obyčejné lidi žijící běžný život. Protože poznají, že jsem cizinec, zaujmu je a chtějí si povídat. Obvyklé otázky otázky - odkud jsi, kam jedeš, co tam budeš dělat... Odpovídám popravdě, za svůj styl života se nestydím.

Zvláštní je, jak se dokážu domluvit, i když jsem zatím nepotkal nikoho, kdo by uměl anglicky. V Německu to bylo snazší, protože jejich jazyk trochu ovládám, ale tady ve Francii nechápu, jak jsem si třeba včera mohl poklábosit s dědou zemědělcem o jeho traktoru. Nebo s nějakou paní o psech - že její feně jsou tři roky a zrovna hárá a má ráda vodu. Jak jsem to mohl pochopit? 😮

Německem a Francií

Vyhýbám se dálnicím, i těm neplaceným, a placeným silnicím ještě úzkostlivěji. V Německu to nebyl vůbec problém, okresky tam mají široké a v perfektním stavu. Nikdo se mi tam nelepil na prdel, když jsem se ploužil osmdesátkou. Všichni si drželi bezpečnou vzdálenost (nejen ode mě, ale obecně) a dodržovali povolenou rychlost. Také se mi tam líbilo, že mají střídavě úseky vyhrazené pro předjíždění. Jedeš, vidíš ceduli "Zákaz předjíždění", ale pod ní hned vidíš, jak dlouhý ten úsek je. Třeba 2 km. Jakmile je ujedeš, najednou přibude ve stejném směru pruh a všechna auta, která jsem možná zdržoval, mě krásně stihnou předjet. A takové úseky se střídají v obou směrech, jízda je tak pěkně plynulá.

Megality

Ve Francii je to oproti tomu horor. Okresky jsou v hrozném stavu, často nemůžu jet ani těch svých 80 km/h, protože Rakev skáče a otřásá se jako býk na rodeu. Ale Francouzům to nevadí, jakmile mě nějaké auto dojede, přilepí se na mě, nervózně vykukuje a předjede mě klidně v nepřehledné zatáčce nebo v křižovatce. A to i na místech, kde je třeba šedesátka a já jedu 65. Znervózňuje mě to natolik, že asi přestanu koukat do zpětných zrcátek.

Ze začátku jsem měl ve Francii také pocit, že se na mě všichni mračí, že jsou škarohlídi. Potom se mi ale během jednoho dne staly tři věci, které tento můj názor změnily. Nejdříve jsem seděl na trávníku u supermarketu a obědval bagetu se sýrem, který jsem si krájel kapesním nožíkem. Skoro každý, kdo vyjížděl z parkoviště, na mě zakaboněně koukal. Napadlo mě, jestli jim třeba nevadí ten nůž, tedy nožík, tak jsem se ho snažil schovávat, když jsem si zrovna neodkrajoval sousto. "Už jsou tak zblblí z teroristických útoků, že si myslí, že po jídle vlítnu s drobným švýcarákem do Lidlu a začnu tam tou pěticentimetrovou střenkou podřezávat lidi, nebo co", říkal jsem si. Najednou mě ale míjelo další auto, stejně jako ostatní zpomalilo, aby si mě řidič dobře prohlédl; ale toto dokonce zastavilo, spustilo se okénko, řidič se na mě podíval a srdečným hlasem zavolal "Bon apetit!". To mě potěšilo. Podruhé jsem zase šel s puštěným Benem a naproti nám paní, zakoukaná do země. Ben lidi neobchází velkým obloukem, uhne až těsně před nimi, a protože paní nekoukala před sebe, pes jí trochu polekal. Ale nenaštvala se, místo toho začala mluvit střídavě na Bena a na mě, z tónu hlasu jsem pochopil, že se nezlobí a nakonec Benovi popřála hezkou procházku ("Bon promenade!" nebo tak nějak), na mě se hezky usmála a mně opět srdce zaplesalo. A nakonec ten pán na malém traktůrku, kterého jsem už zmiňoval. Jel okolo místa, kde jsem už druhou noc parkoval a nocoval, ale v tu chvíli jsem byl asi 300 metrů od auta. Pomalu mě dojížděl, já chtěl zrovna zahnout, ale říkal jsem si, že by to vypadalo, jako že před ním utíkám. Tak jsem zůstal stát, počkal, až mě dojede, smekl kšiltovku a pěkně pozdravil. On zastavil a začal na mě něco mluvit. Nerozuměl jsem mu, tak jsem odvětil, že neumím francouzsky. No a od té chvíle jsem mu rozumět začal, pořád to nechápu. Ptal se, jestli je to auto tam nedaleko moje. Řekl jsem že ano. Čekal jsem, že mě odtamtud vyžene. Ale kdepak! Prý jestli jsem na prázdninách, tak jsem řekl, že ano, že jsem z Čech. On že ví, že to poznal podle espézetky. Rovnou jsem se optal, jestli je to nějaký problém, stát tam vedle pole, a on že vůbec ne! Potom jsme se bavili o jeho traktůrku. Prý že je japonský a starý, na pole se nehodí, ale na zahradu ideální. Ani prý moc nezlobí, jen běžné závady. Nakonec si sundal rukavice, podal mi ruku a popřál dobrou noc! To vše se stalo v jeden den a přimělo mě to o Francouzích lépe smýšlet.

Zkouška mrazem a deštěm

Za zmínku možná ještě stojí, že hned ze začátku cesty jsem měl smůlu na počasí. Zažil jsem si dny, kterých jsem se obával. Nejdřív dva dny a dvě noci po sobě pršelo. Věci v autě zvlhly, vchody do auta zablácené, musel jsem v dešti venčit Bena.

Potom byla vichřice, kdy padaly ze stromů větve, byl šílený vítr, lilo, hromy a blesky. Naštěstí jsem tenkrát parkoval mezi keři, nikoliv pod stromy, takže jsem to přečkal bez úhony.

A nakonec byly dvě mrazivé noci. Opravdu mrazivé - jednou 0°C, potom -1°C. Mně bylo dobře, nabalil jsem se do zimního oblečení, ale chudák pes! První noc odmítal vystrčit hlavu z auta a radši 12 hodin zadržoval moč. Druhou noc už musel asi o půlnoci na malou a když se vrátil do auta a zalehl, celý se klepal. Musel jsem ho přikrýt svým spacákem.

Bylo to v době, kdy jsem se ještě mohl otočit a jet zpátky. Pokoušel mě snad ďábel? Snažil se mě zastavit? Mě to každopádně posílilo, ujistil jsem se, že i za takových podmínek dokážu v autě existovat.

Tolik tedy k mému dosavadnímu cestování. Když dopisuji tyto řádky, je deset večer a zrovna na  místo přijely dvě dodávky. Ukázalo se, že jsou to Češi, kteří se vrací ze Španělska. Konečně jsem potkal nějaké dodávkáře.

Přidat komentář

Musíte být přihlášený, abyste mohli přidávat komentáře.